Vraťme smutek do života

Umíte si udělat čas na opravdu důležité věci?

Nebo v sobě držíte lítost nad věcmi, které jste nikdy neudělali, a přitom jste po nich upřímně toužili?

Už asi víte, že stejná příležitost se nikdy nebude opakovat. Je nenávratně pryč stejně jako včerejší den.

Zůstala po ní jenom pachuť slov: „Kdybych byl býval …“

Přečtěte si úryvek dopisu, které jedno děvče napsalo svému milému, který se nikdy nevrátil z války ve Vietnamu:

„Pamatuješ na ten den, kdy jsem si půjčila tvé úplně nové auto a nabourala s ním? Čekala jsem, že mě zabiješ, ale tys to neudělal.

Pamatuješ, jak jsem tě jednou vytáhla na pláž? Říkal jsi, že bude pršet, a ono pak opravdu pršelo. Čekala jsem, že mi řekneš: Já jsem ti to přece povídal! Ale tys to neudělal.

Pamatuješ, jak jsem koketovala se všemi ostatními kluky, abys na mě žárlil, a ty jsi opravdu žárlil? Čekala jsem, že ode mě odejdeš. Ale tys to neudělal.

A pamatuješ, jak jsem jednou shodila borůvkový koláč na tvé nové kalhoty? Čekala jsem, že mě určitě vyženeš. Ale tys to neudělal.

Chtěla jsem ti toho tolik dát, až se vrátíš z Vietnamu.

Ale tys to neudělal. “

(Kübler-Ross, Světlo na konci tunelu, s. 101)

Každý den zažíváme menší nebo větší ztráty

Obdobné pocity můžeme prožívat, když se dozvíme, že jsme onemocněli, nebo když se dozvíme, že umíráme my nebo někdo nám blízky, ale taky když se rozvedeme nebo ztratíme něco pro nás důležité.

Proces, kdy se vyrovnáváme s tím, o co jsme přišli, popsala Marie Kübler-Ross. Byla to lékařka, psychiatrička, která pomáhala umírajícím lidem, terminálně nemocným dětem a jejich rodinám. Zasloužila se o odtabuizování problematiky umírání a smrti. Na základě svých dlouholetých zkušeností popsala proces vyrovnání s tím, o co jsme přišli, jako 5 fází umírání (i když sama autorka říká, že se samotným umíráním to nemá nic společného).

5 fází umírání

1. fáze: Popírání

První fáze je spojená se strachem a úzkostí. Představuje šok, když se dozvíme špatnou zprávu. Je to obranná reakce a útěk od reality. Nechceme si připustit, že se něco takového může stát právě nám. Nedokážeme to ani vyslovit.

„To nemůže být pravda, to je určitě omyl. Spletli se.“ „Někde se stala chyba.“ „Mně se takové něco nemůže stát.“

2. fáze: Hněv

V druhé fázi jsme plní zlosti, agrese a negativních emocí, které si často vyléváme na svém okolí. Proklínáme, křičíme, obviňujeme. Zlobíme se na celý svět a taky sami na sebe. 

„Proč zrovna já?“ „Co jsem komu udělal? To není fér…“

3. fáze: Smlouvání

Ve třetí fázi smlouváme s Bohem, vesmírem, lékaři, okolím. Snažíme se oddálit nevyhnutelné. Vyjednáváme. Prosíme, slibujeme. Hledáme alternativní cesty.

„Udělám cokoliv, abych to vrátil zpátky, abych mohl udělat ještě toto…“ „Kéž bych mohl udělat…“ „Kdybych mohl ještě počkat, až…“

4. fáze: Deprese

Čtvrtá fáze je plná zoufalství. Už se nemůžeme obelhávat a čelíme skutečné realitě, protože dosud nic nepomohlo.

„To je konec.“ „Už mi nic nepomůže. Je zbytečné se snažit.“ „Ztratil jsem…, tak proč žít dál?“

5. fáze: Smíření

V páté fázi, pokud jsme měli dostatečný čas projít předchozími fázemi, přichází přijetí. Nejde o beznaděj. Naopak, pochopíme smysl toho, co se nám děje a proč se nám to děje. Najednou vidíme všechno v jiném světle. Dokážeme si představit, jaký účel to má.

„Všechno bude nakonec v pořádku.“

(Zpracováno dle Kübler-Ross, Hovory s umírajícími)

Žijeme, jako kdybychom nikdy neměli umřít

Smrt a smutek nejsou tragédie, nejsou temnou stránkou života, na kterou je lepší nemyslet. Tím, že budeme žít tak, jako bychom nikdy neměli zemřít, jim sami dáváme nálepku něčeho hrozného, co nad námi visí a bude viset do konce našich dní.

Tip k prozkoumání

Jestli se vás téma smrti, truchlení a doprovázení umírajících nějak dotýká, podívejte se na stránky Lenky Varhaníkové. Těmto tématům se citlivě věnuje skrze svůj příběh v projektu Do poslední chvíle spolu. Najdete ji na stránkách www.lenkavarhanikova.cz.

Existuje jenom jedna jistota, a to, že všichni umřeme. I když se o ní málo mluví a zavíráme před ní oči, protože máme strach. Raději na ni nechceme myslet, protože doufáme, že tak zmizí.

Nemám žádný recept, jak se vyrovnat s jakoukoliv ztrátou rychleji nebo snadněji.

Snad jenom dovolit si ji prožít.

Zaujala mě tato myšlenka doktorky Kübler-Ross:

Když se lidé dozví diagnózu nevyléčitelné nemoci a ptají se: „Proč já? Proč ne někdo jiný?“, ve skutečnosti je tato otázka bezpředmětná. Ptají se vlastně: „Proč právě teď?“ Copak jsme zapomněli, že všichni jednou umřeme? Tak proč jsme tolik překvapení, když nám to někdo řekne?

Správná otázka totiž zní: „A proč ne?“

(Kübler-Ross, Otázky a odpovědi o smrti a umírání, s. 17.)

  • Protože nejsme připravení a máme strach. A tak kolem smrti chodíme po špičkách.
  • Protože nás nikdo neučil, jak se vyrovnat se ztrátou. Proto smrt schováváme a zavíráme do nemocnic, abychom ji neviděli.
  • Protože jsme zapomněli, že smrt je přirozená a patří k životu, jenom my jsme z ní udělali tabu.

Co můžeme udělat?

Žít tak, abychom před smrtí nemuseli ničeho litovat.

Čeho lidé před smrtí nejvíce litují, si můžete přečíst v e-knížce Psychosomatika začíná důvěrou v sebe >>>. Můžeme si vzít ponaučení do svého vlastního života.

Mám pro vás několik nápadů, které můžete realizovat už dnes:

1. Zachovejte si smysl pro humor a každý den se smějte, klidně i sami sobě.

2. Udělejte si každý den radost a najděte si čas na své koníčky.

3. Pravidelně se hýbejte, nejlíp venku a v přírodě.

4. Naučte se odpočívat a relaxujte.

5. Pečujte o sebe a své potřeby a buďte někdy sobci.

6. Dovolte si prožít emoce, dovolte si cítit smutek.

7. Udělejte si čas na důležité věci.

8. Začněte si psát deník. Ukážu vám, jak na to. Tudy >>>

A teď úkol pro vás:

Každý den si vyberte jeden z těchto bodů a převeďte ho do praxe. Protože dokud nezačnete něco dělat, nic se nezmění.

„Smutek je přirozenou emocí, a zároveň jedním z největších darů, které člověk dostal, aby se dokázal vyrovnat se všemi ztrátami ve svém životě. Kdybychom dětem – když v dětství zažívají ty tisíce drobných, zdánlivě nepatrných smrtí – dovolili truchlit, nebyly by pak v dospělosti plné sebelítosti.

Budou mít pak jednou ve svém životě obrovské problémy se vším, co má nějakou souvislost se zármutkem a truchlením.“

(Kübler-Ross, Světlo na konci tunelu, s. 86–87)

Vraťme smutek zpátky do života, protože tam patří.


Hledáte otázky, které vám dají správné odpovědi?

Protože návod na svůj vlastní život držíte v rukou jenom vy.

Minutka čtení po dobu 21 dní. Brzo ráno. Ve vaší e-mailové schránce.

Vstoupit do minikurzu ZDARMA >>>

Použitá literatura:

1. KÜBLER-ROSS, Elisabeth. Hovory s umírajícími. Hradec Králové: Signum Unitatis, 1992, 135 s. ISBN 80-85439-04-2

2. KÜBLER-ROSS, Elisabeth. Otázky a odpovědi o smrti a umírání. Hradec Králové: Jiří Královec a agentura Linqua, 1993, 150 s. ISBN 80-85878-12-7

3. KÜBLER-ROSS, Elisabeth. Světlo na konci tunelu: úvahy o životě a umírání. Brno: Jota, 2012, 248 s. ISBN 978-80-7462-145-1

 

Veronika Soukupová
,,Jsem lékařka, kterou zkušenost přivedla k sebepoznávání. Sama na sobě jsem si zkusila, že můžeme změnit způsob jak přemýšlíme a přistupujeme k životu a k sobě. " Víc o mně se dozvíte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů