Hledá se naděje. Viděl ji někdo?

Bylo nebylo…

Byla jednou jedna Malá duše. Věděla o sobě, že je světlo. Jenže přestalo jí stačit jenom vědět, chtěla si to skutečně prožít. Chtěla se cítit výjimečná. Tak šla za Bohem a řekla mu: „Chci být tím, čím skutečně jsem. Chtěla bych zářit.“ Bůh se zamyslel a řekl jí: „Rozumím tvému přání. Tvé světlo není vidět kvůli tomu, že bys nesvítila. Je to proto, že všude kolem tebe je světlo.“ A Malá duše posmutněla.

Bohu jí přišlo líto, a proto řekl: „Jediná možnost, jak můžeš vidět své světlo, je, že kolem tebe nastane tma. Pak bude tvé světlo vidět široko daleko.“ A Malá duše se zaradovala, protože konečně bude zářit.

Pak Malá duše přemýšlela, v čem by mohla být právě ona jedinečná. Napadlo ji: „Budu výjimečná tím, že budu odpouštět.“ Bůh se na malou duši s láskou podíval a řekl jí, že si vybrala dobře. Po chvíli malá duše ale opět posmutněla: „Jenže jak můžu být jedinečná tím, že budu odpouštět, když nemám komu odpustit?“

V tom se za ní ozval hlásek: „Já ti pomůžu.“

(Příběh pokračuje níže.)

 Jak to, že tolik nevinných lidí se trápí, mají bolesti a vážné nemoci? Jak to, že trpí děti?

Mně jako matce se na to pokaždé těžko odpovídá. Kdyby to šlo, nejraději bych své dítě chránila před všemi nástrahami světa. Jenže vím, že to nejde, protože jednou vyletí z hnízda  a bude potřebovat vlastní zkušenost, jak řešit své problémy.

Něco přece jenom můžu udělat. Buď mu ukážu svět jako nebezpečné místo, kde nemůže nikomu věřit a nic nemá smysl, nebo mu můžu pomoct vše kolem sebe chápat jako něco, co si sám tvoří tím, jaký je a v co věří.

Vím, jak těžké je věřit, že každé trápení má svůj důvod. Hlavně když se právě brodím až po uši v bahně. Taky o tom někdy pochybuji a nechápu, proč se stávají zlé věci dobrým lidem. Mám strach, že nejsem dost silná nebo dost statečná, abych tomu porozuměla. Možná ani nechci, protože mnohdy je pro mě snadnější zlobit se a ptát se – proč? Proč právě já?

Když mi jednou kamarádka doporučila příběh o Malé duši, že mi možná pomůže pochopit, nevěřila jsem. Jenže pak se něco změnilo. Proto ho předávám dál, abych pomohla i vám pokusit se přijmout, co se děje kolem vás. Stačí jenom otevřít se té možnosti. Nemusí to být dnes, ani zítra. Možná jednou…

Příběh pokračuje

Když se malá duše otočila, nevěřila svým očím. Její rozhovor s Bohem zvědavě poslouchalo mnoho dalších duší. A vpředu stála Laskavá duše, která pokračovala: „Jestli chceš být výjimečná tím, že chceš odpouštět, udělám něco, co bys mi mohla odpustit.“ Malá duše se jí zeptala: „To bys pro mě udělala?“ „Samozřejmě, vždyť tys mi už tolikrát pomohla, abych se já cítila výjimečná. Udělám to pro tebe ráda. Ale musíš mi něco slíbit.“

Malá duše nadšeně odpověděla: „Cokoliv, všechno ti splním.“ Laskavá duše jí opatrně řekla: „Slib mi, že nikdy nezapomeneš, že jsme obě světlo. A všechno, co se v budoucnosti stane, je proto, že si pomáháme uvědomit svou jedinečnost. Protože já ti udělám hrozné věci, abys mi mohla odpustit. Změním se na někoho, koho nebudu poznávat ani já, ani ty. Ale i když nám oběma bude nejhůř, potřebuji, abys si pamatovala, že to všechno dělám kvůli tobě. Abych ti pomohla.“

Malá duše se na Laskavou duši podívala s nadějí v očích: „Děkuji ti, že se pro mě tolik obětuješ. Vím, že pro tebe nebude lehké, na chvíli ztlumit své světlo a jenom kvůli mně. Nikdy nezapomenu, že to všechno děláš z lásky ke mně.“ Malá duše chytila Laskavou duši za ruku a vyrazili vstříc novému dobrodružství s vírou, že všechno dobře dopadne. Protože obě jsou přece světlo.

(Pohádkový příběh upraven dle Walsch, N. D., Malá duše a Slunce.)

Jak tento příběh souvisí s psychosomatikou?

Pro mě psychosomatika není jenom o těle a mysli, o zdraví a nemoci. Není pouze o zodpovědnosti. Psychosomatika je také o smyslu života.

Téměř každý z nás v určitém okamžiku bude postaven před otázku – jaký smysl má můj život?

A my si na ni budeme muset odpovědět sami, bez ohledu na to, v co věříme nebo nevěříme. I o tom je tento příběh, abychom se na svůj život podívali jako na cestu, kde se každý den učíme právě to, co potřebujeme.

Protože už to tak bývá, že nejsilnějším hnacím motorem pro změnu je právě bolest. A není náhoda, že začneme konečně něco dělat až tehdy, když „nám teče do bot“.  

Jednou jsem tak seděla a přemýšlela nad tím, jaký smysl mají mé problémy a vůbec – celý můj život. Byla jsem vyčerpaná z práce a z každodenních povinností  Neviděla jsem žádné řešení a už se mi ho ani nechtělo hledat. Cítila jsem se tak unavená, prázdná a rozbitá na kousky. Napadalo mě jediné slovo – DNO.

A „nejlepší“ bylo, že nikdo nic nepoznal. Protože všechno jsem zahalila do masky s názvem „jsem v pohodě, vždyť lidé mají mnohem větší problémy“.

V té obrovské beznaději jsem si na něco vzpomněla. Bylo to jedno cvičení, které sestávalo ze dvou části. První zněla takto:

Napiš si 3 věci, za které jsi vděčná.

Horko těžko jsem něco napsala, protože jsem vděčnost opravdu necítila. Pak následovala druhá část cvičení:

Představ si, že jsi někde ve své vysněné budoucnosti. Všechno dopadlo přesně tak, jak sis přála. Za co jsi v té chvíli (ve své budoucnosti) vděčná?

To byla pro mě studená sprcha. Protože já jsem vůbec nevěděla, jak chci, aby vypadala moje budoucnost. A už vůbec jsem nevěděla, jak se chci cítit a za co mám být vděčná.

Konečně jsem se probudila

Začala jsem si zapisovat svou vděčnost každý den. Postupně, jak jsem se učila nové techniky, přidávala jsem si každý měsíc nová cvičení. Krok po kroku se mi měnil život (to já jsem ho měnila) a začala jsem se těšit na každý den. Přestala jsem přežívat a znovu jsem v sobě cítila lehkost a naději, že všechno dobře dopadne.

Až s odstupem času jsem si uvědomila, co mám v rukách. Není to jenom obyčejný deník, ale téměř celoroční kurz objevování skrytých možností. Vše ve formě deníku s mnoha příjemnými úkoly na 365 dní.

Napadlo mě, že když pomohl mně, tak může pomoci i někomu dalšímu.

Nazvala jsem ho „Deník pro slunce v duši, i když se schovalo za mraky“. Protože je o hledání sebe sama, o hledání smyslu života, o sebelásce, odpouštění a o naději, kterou všichni máme v sobě. I když to právě teď z nějakého důvodu nevidíme nebo necítíme.

Možná je to všechno jenom pohádka… Ale kdyby na tom byl jenom kousek pravdy, kdo ví, co by to pro nás znamenalo?

 

Použitá literatura:

WALSCH, Neale Donald. Malá duše a Slunce: hovory s Bohem pro děti. Praha: Synergie, 2017, 30 s. ISBN 978-80-7370-002-7

Veronika Soukupová
,,Jsem lékařka, kterou zkušenost přivedla k sebepoznávání. Sama na sobě jsem si zkusila, že můžeme změnit způsob jak přemýšlíme a přistupujeme k životu a k sobě. " Víc o mně se dozvíte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů