Psychoterapeutický přístup podle C. R. Rogerse, České Budějovice

Člověk, který volí raději smrt, než aby byl komunista, je normální. Člověk, který říká, že ztratil svoji duši, je blázen. Člověk, který říká, že lidé jsou stroje, může být velký vědec. Člověk, který říká, že je stroj, je v psychiatrické hantýrce „depersonalizovaný“.

Nějaký člověk říká, že je mrtvý, ale je živý. Je však jeho „pravdou“, že je mrtvý. Vyjadřuje to jediným možným způsobem. Cena, kterou platí za přehodnocení obecné pravdy takovým způsobem, je, že je považován za „blázna“, protože jediná skutečná smrt, kterou my uznáváme, je biologická smrt (str. 37).

V souvislostech našeho současného všepronikajícího šílenství všechno to, co nazýváme normalita, duševní zdraví, svoboda, stejně jako všechna naše hlediska, je dvojznačné a dvojsmyslné.

(ukázka z knihy Rozdělené self, Laing)

Jsem frekventantkou dlouhodobého psychoterapeutického výcviku (Psychoterapie a poradenství zaměřené na klienta), kterého zakladetelem je Carl. R. Rogers. Nabízím podpůrné psychoterapeutické rozhovory v přístupu podle C. R. Rogersa s pravidelným setkáváním v Českých Budějovicích.

Tento psychoterapeutický přístup vychází z filozofických kořenů humanizmu, existencionalizmu a fenomenologie a patří mezi vztahové terapie.

„Přišel jsem, abych tady řešil problémy, a místo toho jenom prožívám sám sebe..“ (Rogers, Být sám sebou)

Setkání:

  • trvá 50 minut a především na začátku je potřeba počítat se setkáváním v intervalu jednou za týden. Nepracuji na pojišťovnu, setkání se hradí dle domluvy.
  • probíhá formou rozhovoru, kde vy sami přinášíte témy, které chcete probrat nebo se v nich zorientovat. Já vás budu doprovázet a vytvářet bezpečné prostředí.

Neumím vyřešit vaše problémy a nemám univerzální rady, protože věřím, že jediným odborníkem na svůj život jste vy sami. Jenom vy víte, co potřebujete, jak se doopravdy cítíte, co vás tíží nebo co vás hřeje na srdci. Nenabízím diagnostiku, neodejdete ode mě s žádnou nálepkou. Mohu vám „jenom“ pomoct, abyste si sami pomohli.

Stavebními kameny mé práce jsou důvěra ve schopnost člověka žít a rozvíjet se, empatické porozumění a nehodnotící přístup.

Přemýšlela jsem, jak co nejvíc přiblížit fascinující proces změny, který se odehrává při desítkách a desítkách hodin setkávání mezi klientem a terapeutem. A myslím, že tento úryvek z knihy Být sám sebou od C. R. Rogerse, zakladatele psychoterapeutického přístupu zaměřeného na člověka, mluví za vše. 

Klientovo prožívání

Klientovo prožívání:
 
Mám z něj strach. Stojím o pomoc, nevím ale, jestli mu mám věřit. Možná vidí věci, o nichž já sám nevím – děsivé a špatné věci.

Jenže když jsem se mu teď svěřil s trochou té mojí špatné stránky, opovrhuje mnou.  Tím jsem si jistý, ale je zvláštní, že to na něm není znát.  Je možné, že se za tuhle svou stránku nemusím stydět? Začínám mít pocit, že bych chtěl pokračovat, zkoumat sebe, možná víc ze sebe vyjádřit.

Teď ale zase dostávám strach, a tentokrát jsem vyděšený pořádně do hloubky. Neuvědomil jsem si, že při zkoumání neznámých zákoutí v sobě budu cítit něco, co jsem ještě nikdy necítil. Nejde o nové pocity. Cítím, že tam vždycky byly. Jenže působí tak špatně a znepokojivě, že jsem si nikdy netroufl nechat je v sobě plynout. A když teď ty pocity prožívám v hodinách s ním, připadám si hrozně nejistý, jakoby se můj svět rozpadal. Může za to on. Ale přesto se kupodivu nemohu dočkat, až ho uvidím, a cítím se víc v bezpečí, když jsem s ním.

Vůbec už nevím, kdo jsem, někdy ale, když některé věci cítím, připadám si na chvilku pevný a skutečný.  Jedním způsobem se chovám a jiným se cítím, jednu věc si myslím a jinou cítím. Někdy je taky dobrodružné a vzrušující, snažit se zjistit, kdo jsem.   

Začíná mě hodně uspokojovat, i když to často bolí, mluvit o tom, co v danou chvíli zrovna cítím. To, co se mně skutečně děje, už mě tolik neděsí. Připadám si pořádně zranitelný a odkrytý, ale vím, že mě nechce zranit, a dokonce věřím, že mu na mně záleží. Napadá mě, jak se tak pokouším pustit se níž a níž, hloub do svého nitra, že kdybych možná dokázal cítit, co se ve mně odehrává, a pochopit, co to znamená, věděl bych, kdo jsem, a taky bych věděl, co dělat.  

Dokonce mu mohu kdykoli říct, co v tu chvíli zrovna cítím vůči němu, a místo abych tím ten vztah zabil, jak jsem se dřív bál, vypadá to, že se tím spíše prohlubuje. Předpokládá se snad, že bych mohl být tím, co cítím, i s jinými lidmi? Možná by ani to nebylo tak nebezpečné.

Připadám si, jako bych plul v proudu života, velice dobrodružně, a byl sám sebou. Někdy zažiju porážku, někdy to bolí, ale učím se, že takové zkušenosti nejsou fatální. Nevím přesně kdo jsem, ale v kteroukoli chvíli cítím svoje reakce a zdá se, že ty docela pěkně fungují jako základ pro moje chování od jednoho okamžiku ke druhému. Možná, že právě tohle znamená být sám sebou. Samozřejmě to ale můžu dělat jenom proto, že se cítím v bezpečí ve vztahu s mým terapeutem. Nebo bych stejně mohl být sám sebou i mimo tenhle vztah? Já nevím. Já nevím. Možná bych mohl. 

(ukázka z knihy Být sám sebou, Rogers)

Ukázka představuje schématicky subjektivní pohled klienta zevnitř. Proces, jaký je tu popsán, může trvat i několik let práce na sobě a ne každý klient si zažije celou škálu pocitů a objevů, jak jsem je četli. Jsme na rúzných úrovních sebepoznání a každý klient přichází s jiným problémem a jiným cílem, kterého chce dosáhnout.

Terapeutovo prožívání

Pro terapeuta jde o nové vztahové dobrodružství. Cítí:

Toto je druhý člověk, můj klient. Trochu se bojím těch hlubin v něm, jako se trochu bojím hlubin v sobě. S tím, jak mluví, k němu začínám cítit respekt, začínám cítit svou spřízněnost s ním. 

Cítím, jak hrozivý je pro něj jeho svět, jak pevně se ho snaží udržet po hromadě. Chci, aby věděl, že stojím při něm v jeho těsném, omezeném a malém světě a že se na něj mohu dívat relativně beze strachu. Možná z něj pro něj mohu udělat bezpečnější svět. 

Chci se s ním vydat na hrůzu nahánějící výpravu do jeho nitra, k pohřbenému strachu a nenávisti i k lásce, kterou v sobě nikdy nedokázal nechat proudit.

Chci tyto jeho pocity plně akceptovat, přesto ale také doufám, že moje vlastní skutečné pocity budou tak zřetelně pronikat na povrch, že je časem musí začít vnímat. Ze všeho nejvíc chci, aby ve mně potkal skutečnou osobu. 

Nemusím si lámat hlavu tím, zda jsou moje vlastní pocity terapeutické. To, jaký jsem a co cítím, je dostatečně dobré, aby to mohlo být základem pro terapii, pokud dokážu transparentně být tím, kým jsem a co ve vztahu s ním cítím. Potom snad také on může být tím, kým je, otevřeně a beze strachu.    

(ukázka z knihy Být sám sebou, Rogers)

Ráda bych poukázala na to, že existuje velké množství psychoterapeutických přístupů, které jsou položeny na různých základech a principech a tato schématická ukázka prožívání klienta i terapeuta je typická pro Psychoterapii a poradenství zaměřené na klienta, kterého zakladatelem je C. R. Rogers. Tím vůbec nechci říct, že tento přístup je lepší nebo horší než jiné psychoterapeutické směry. Píšu to, protože každému z nás vyhovuje jiný přístup k „člověčenství“. Nemusí nám vyhovovat terapeut jako osoba nebo nám nemusí sednout samotný psychoterapeutický přístup. A já věřím, že je dobré vědět o tom, že se to může stát a je to v pořádku.

V případě zájmu o setkání, vyplňte prosím formulář.

Pracuji pod supervizí a jsem frekventaktou akreditovaného dlouhodobého psychoterapeutického výcviku PCA Institutu v Brně, Psychoterapie a poradenství zaměřené na klienta.


Použitá literatura: 

Rozdělené self : existenciální studie o duševním zdraví a nemoci / R.D. Laing.    Praha : Psychoanalytické nakladatelství, 2000 . 228 s. . ISBN 80-86123-13-8 - 

Být sám sebou : terapeutův pohled na psychoterapii / Carl R. Rogers ; [z anglického originálu ... přeložila Helena Hartlová ; doslov napsal Jan Vymětal].    Praha : Portál, 2015 . 447 s. . ISBN 978-80-262-0796-2 (brož.)