Jsem žena, matka, lékařka s atestací z praktického lékařství. Našla jsem odvahu podívat se do svého nitra. Pochopila jsem, že jako zdraví má svůj začátek a konec, stejně tak i nemoc. Závisí to jenom na mně. Nikdo neumí číst moje myšlenky. Jestli něco chci, musím si o to říct. Naučila jsem se respektovat sebe a své potřeby. Dokážu sama sebe ocenit, aniž bych si to vyčítala. Změnila jsem úhel pohledu a změnil se mi život.

Již na lékařské fakultě jsem se rozhodla, že budu praktickou lékařkou. Chtěla jsem být co nejvíce v kontaktu s lidmi. Znát celý příběh člověka, jeho záliby, práci, rodinu. Znát souvislosti. Již tehdy mi to přišlo důležité, ale nechápala jsem, jak moc zásadní to je.

V zaměstnání jsem viděla tolik nešťastných lidí, kteří hledali zdraví, naději, klid
v duši. Jenže chtěli všechno a hned. A nic pro to nechtěli udělat. Hledali odpovědi u vlastní rodiny, u lékařů, v práci, v zálibách. A když je nenašli, vinili druhé za své neštěstí. Propadali beznaději. Cítili se se sami, i když byli obklopení lidmi.

Dlouho jsem nemohla otěhotnět. Napadalo mě: „To jsem ale lékařka, když si sama nedokážu pomoct.“ Roky jsem se ptala: „Čím jsem si to zasloužila? Proč mi nikdo nepomůže? Proč mi nerozumí?“ Měla jsem pocit, že se po kolena brodím v bahně a nemůžu z něho ven. Doufala jsem, že se něco stane. Nebo se zblázním...

Přicházelo to pomalu a nenápadně. Uvědomila jsem si, že vůbec nejsem tak zralá, jak si myslím. Že se chovám jako malé dítě, které něco chce. Ale nic pro to neudělá. Očekávala jsem, že někdo vyřeší moje problémy za mě.

Pochopila jsem, že jiné tělo již nedostanu. Je jen na mně, jestli se naučím mít ho ráda nebo ho budu nenávidět. Zjistila jsem, že některé věci jednoduše nezměním. Můžu ale ovlivnit, jak je prožívám. Jak se budu cítit. Začala jsem se těšit z přítomnosti.  A naslouchat svému tělu, co mi říká.

Převzala jsem odpovědnost. Uvědomila jsem si, že šťastnou mě nikdo neudělá.  Nemůžu si ho koupit, ani ho nikde nenajdu. Štěstí je moje volba. Můžu si vybrat a opravdu žít a plnit si své sny.  I když riskuji, že budu i chybovat. Že některé pády budou dost bolet.  Nebo žít tak jak doposud se všemi jistotami. Jenže můj svět pak bude napořád jenom šedý. 

Tak jsem si vybrala.

Narozením mého chlapečka začala nejhezčí, ale i nejtěžší škola života. Ne nadarmo se říká, že dítě je jako zrcadlo. Ale asi jsem přeslechla, že je zvětšovací. Moje slabé stránky, na které bych raději zapomněla, mám tak stále před sebou. Nejlepší seberozvojový kurz vůbec. Doporučuji proto otevřít oči a uši. Děti zrcadlí i naše neuspokojené základní potřeby. A mnohdy i přes své nemoci.

Stále jsem na cestě sebepoznání. Mám za sebou několik seberozvojových kurzů, kurzy psychosomatiky pro lékaře a zajímá mě hledání souvislostí mezi životním příběhem a tím, jak se cítíme na těle i na duši.

Na závěr se s vámi podělím o svůj oblíbený citát od Hippokrata:

„Pokud nejsi připraven žít svůj život, pak ti není pomoci.“