Všichni máme v sobě Hitlera i Matku Terezu

Když chceme někomu pomoci, potřebujeme nejdříve pomoci sami sobě. Až se naučíme respektovat sami sebe, můžeme respektovat i druhé, ať je jejich volba jakákoliv.

(Ne)obyčejný příběh o tom, co dokáže změna úhlu pohledu

U pacienta s rakovinou byla doporučena chemoterapie. Lékařka chtěla nejdříve vědět, jak sám pacient vnímá svou nemoc a její léčbu. Nejdříve požádala, aby nakreslil, jak si představuje svoji nemoc. Pacient namaloval velké červené soustředné kruhy, které představovaly buňky rakoviny, a červená barva symbolizovala nebezpečí.

Pak ho požádala, aby si představil a nakreslil chemoterapii. A pacient namaloval velké černé šípy, které nejdříve narážely do buněk, ale pak se odrazily pryč. 

Doktorku obrázek zarazil a začala se muže vyptávat: „Co vám váš lékař říkal o chemoterapii?“ Muž odpověděl: „Říkal, že zabíjí nádorové buňky.“  A doktorka odpověděla: „Ano!“ Muž ale posmutněl, podíval se na ni a řekl: „Nezabiješ.“ Nejdříve nechápala a zeptala se: „Prosím?“ A on zopakoval: „Nezabiješ. Víte, žiji podle univerzálního zákona, který říká: nezabiješ. Přemýšlel jsem o tom a opravdu nemůžu zabíjet.“ Doktorka tomu začala rozumět a zeptala se: „Ani své nádorové buňky?“ A odpověď zněla: „Omlouvám se, ale nemůžu.“

Doktorka se zamyslela a řekla: „Můžete pro mě něco udělat? Jděte teď domů a představte si způsob, jak byste se mohl své rakoviny zbavit.“ A on na to řekl: „Ano, zkusím to.“

Doktorka respektovala pacientův pohled na svět. Nesnažila se ho přesvědčit, nekritizovala ho ani ho nestrašila. Nesnažila se ho změnit. Neříkala mu: „Vy jste blázen, vždyť vás to zabije. To není žádná hra.“ Nebo: „Nebuďte směšný, vyspěte se z toho a ničeho se nebojte.“ Nebanalizovala. Jenom se snažila vidět svět jeho očima. Naslouchala a snažila se pochopit.

 Respektuji, že někdo to má jinak, než to mám já. I když s tím nesouhlasím.

Respektovala, že nechce zabít, i když jde o tak hroznou věc, jako jsou jeho vlastní rakovinové buňky, které ho samy pomalu zabíjejí. Proto ho vybídla, aby sám vymyslel způsob, jak se své nemoci ZBAVIT, aby to bylo pro něj přijatelné.

Protože je to jeho nemoc, jeho život a jeho chápání světa. Je to jeho vlastní vnitřní nastavení, které může ovlivnit a změnit jenom on sám.

Zpět k našemu příběhu

Po týdnu se muž vrátil a doktorka se ho ptá: „Našel jste nějaký způsob, jak se své nemoci zbavit?“ A muž s úsměvem odpovídá: „Ano.“ A na výzvu začal malovat obrázek.

Tak, jak předtím celé jeho tělo představovaly červené nádorové buňky, teď bylo celé tělo na obrázku plné malých skřítků. A každý z nich s láskou odnášel jednu nádorovou buňku po druhé.

Doktorka byla dojatá. Hned se spojila s onkologem a ještě ten den byla zahájena chemoterapie. A v době, kdy byl příběh napsaný, byl muž úplně v pořádku.

(Zpracováno dle Kübler-Ross, Světlo na konci tunelu.)

Nevím jak vy, ale já cítím lehké mrazení.

Někdy stačí změnit úhel pohledu a změní se vám celý život.

Má to všechno smysl?

Psychosomatika je nadstavbový atestační obor, který je součásti klasické (západní) medicíny.

Pro mě osobně je ale psychosomatika mnohem víc. Představuje životní filozofii. Způsob, jak přemýšlím a přistupuji k sobě a zbytku světa. Je o hledání souvislostí mezi tím, jak se cítím a mým životním příběhem.

Často dostávám otázku, jestli mi klasická medicína dává smysl. A já i přes všechny výhrady, které cítím, pokaždé říkám: „Ano.“

Protože jsem zjistila, že smysl svého života nikde nenajdu. Smysl svému životu a věcem v něm, dávám já sama. Dělám věci nejlépe, jak teď umím a dokážu. Někdy to dopadne lépe, někdy hůře.

  • Rozhodla jsem se otevřít se novým věcem a nikdy neříkat nikdy.
  • Rozhodla jsem se nikoho nesoudit, protože vůbec nevím, co mě čeká zítra.
  • Rozhodla jsem se důvěřovat tomu, že:

„Na konci vždy vše dobře dopadne. A jestli to dobře nedopadlo, potom to ještě není konec.“

John Lennon

Mosty můžeme pálit, nebo budovat

Taky mi na klasické medicíně mnoho věcí vadí. Jenomže také mi vadí mnoho věcí na sobě. A když chci, najdu na každém něco, co se mi nelíbí. Každý máme svou temnou stránku – svého Hitlera. Ale taky každý z nás má v sobě Matku Terezu, symbol toho lepšího v nás. 

Otázkou je, jestli najdeme odvahu podívat se Hitlerovi v sobě přímo do očí.

Kdo ví, možná vedle něj stojí právě Matka Tereza. Jenže dokud se nepodíváme, nebudeme to vědět.

Nic není dokonalé. A nic není jenom černobílé.

Rozhodla jsem se přestat soustředit na to,

  • co NEmám,
  • co se mi NElíbí,
  • co NEchci.

Přestala jsem utíkat pryč OD NĚČEHO. Začala jsem měnit své vnitřní nastavení a svůj pohled na svět >>>.

Našla jsem mnoho věcí, které se mi na medicíně líbí a co mi medicína dává. Rozhodla jsem se přestat pálit mosty a místo toho je chci začít budovat. I když „jenom“ v mé malé bublině.

Zkuste teď udělat první malou změnu a soustředit se na to, KAM a K ČEMU chcete směřovat. Otevřete se novým možnostem.

Všímejte si, jak často se soustředíte na to, co se vám nelíbí, co nechcete, jak často kritizujete.

A pak to změňte a odpovězte si na otázky:

  • Co všechno máte? Co se vám v životě povedlo?
  • Co se vám líbí? Co máte rádi?
  • Co chcete dělat?
  • Za co jste vděční?

Mnoho dalších otázek najdete v e-mailovém kurzu zdarma Změňte svůj životní pocit za 21 dní.

Kdo ví, možná až jednou budu číst tato slova, budu jenom nevěřícně kroutit hlavou, jak jsem si tohle mohla někdy myslet. A i to bude v pořádku. Všichni se měníme. Máme na to právo a všechno je vývoj.

Na konec ještě zamyšlení:

„Jedna mladá žena, která přišla o celou svou rodinu v koncentračním táboře v Majdanku, se mě zeptala: ,Nemyslíš, Elizabeth, že v každém z nás se skrývá nějaký Hitler?

,Ano. Ale v každém z nás je také nějaká Matka Tereza. Matkou Terezou, obrazně řečeno, se však můžete stát pouze tehdy, najdete-li odvahu pohlédnout svému Hitlerovi zpříma do očí.

Mé poselství tedy zní takto: chcete-li uzdravit svět, uzdravte nejdřív sami sebe, zbavte se toho Hitlera ve svém nitru. Pak budete mít všechno, co potřebujete – ale ne všechno, co chcete. 

(Kübler-Ross, Světlo na konci tunelu, s. 200)

Použitá literatura:

KÜBLER-ROSS, Elisabeth. Světlo na konci tunelu: úvahy o životě a umírání. Brno: Jota, 2012, 248 s. ISBN 978-80-7462-145-1

 

Veronika Soukupová
,,Jsem lékařka, kterou zkušenost přivedla k sebepoznávání. Sama na sobě jsem si zkusila, že můžeme změnit způsob jak přemýšlíme a přistupujeme k životu a k sobě. " Víc o mně se dozvíte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů