Vinit se či nevinit?

Není to tak dávno, co jsem řešila zvětšenou uzlinku na krku mého chlapečka. A i když si myslím, že většina onemocnění je psychosomatická, pořád jsem lékařka. Nebudu všechny nemoci řešit jenom psychosomatickým přístupem. Určitě nechci nic zanedbat. Proto jsme raději došli na vyšetření krve.

Když jsem došli na odběrové místo, právě vycházela ze dveří starší paní. Bylo vidět, že se pohybuje s potížemi. Loučení trvalo asi 15 minut, kdy všem přítomným barvitě líčila své zdravotní problémy a těžký osud.

Pak zaměřila pozornost na mě

V závěru svého vyprávění zaměřila pozornost na mě a mého synka. A pravděpodobně v dobré snaze udělit mi životní radu, řekla:

,,Víte maminko, že rodiče jsou zodpovědní za nemoci svých dětí?“

I když s úsměvem, nemohla jsem si odpustit poznámku:

,,Děkuji za radu. Máte pravdu, ale ještě vás doplním. Nejsme zodpovědní jenom za své děti. Ale neseme zodpovědnost především sami za sebe a za svoje zdraví.“

Asi vás nepřekvapí, že paní již nic neřekla.

Několik dní jsem z toho rozhovoru měla špatný pocit a pořád jsem o něm přemýšlela. Nemohla jsem to zpracovat. Taky jsem měla výčitky, jestli jsem nebyla na paní zbytečně ostrá. Zkusila jsem si to zazrcadlit a pochopila jsem několik věcí.

Nevyžádaná rada je horší než žádná rada

Ano, i já občas trpím syndromem ,,spasitele“ a snažím se druhým radit. Opět jsem se utvrdila v tom, jak je to nepříjemné. Jestli o to ten druhý nestojí, je každá rada zbytečná.

Trefila se do černého

Přesněji řečeno, trefila se do mého pocitu viny. Jenom jsem se bála si to přiznat. Usadilo se to v mém těle a čekalo, až budu mít odvahu se s tím poprat. Tak co s tím, říkala jsem si.

  • Pochopila jsem, že nejdůležitější krok jsem udělala. Našla jsem problém a pojmenovala jsem ho.
  • Pozorovala jsem své pocity a emoce, které zaplavovali mou mysl a mé tělo.
  • Přijala jsem je a tím i sebe.
  • Co když je nemůžu přijmout? Protože je to příliš bolestivé?  Nevyčítám si to a netlačím na sebe. A přijmu, že to prostě nemůžu přijmout. Ono to časem přijde. Když na tom budu pracovat a budu chtít.

Nic není jenom černobílé

Uvědomila jsem si, že sebeobviňováním si opravdu nepomůžu. Tím, že se soustředím jenom na negativní stránku, nevidím, kde je skutečný problém. Protože všechnu energii jsem směrovala špatným směrem. Pochopila jsem, že si musím odpustit, abych se mohla pohnout dál.

Vinní jsem opravdu jenom tehdy, pokud úmyslně chceme sebe nebo druhého poškodit.

Vím, že moje setkání s neznámou paní nebyla náhoda. Díky ní  jsem si mohla zpracovat svůj problém. Opravdu děkuji.

Stačí změnit úhel pohledu a i zdánlivě nepříjemná situace nás může opravdu hodně naučit. Je to jenom na nás, jak jsme otevřený životu. Nic není jenom dobré, nebo jenom zlé. Závisí, z které strany se díváme.

Chytil vás můj článek za srdce? Nebo jste jenom zvědaví, s čím přijdu příště? Jestli chcete každý měsíc (ne)trpělivě čekat na novou zprávu ode mě (budu vám psát o psychosomatice a sebepoznávání), klikněte na tlačítko níže. Zadáte svůj e-mail a já vám navíc (jako dárek) pošlu e-knížku Psychosomatika začíná důvěrou v sebe. 

Už se těším!

 

 

 

 

Veronika Soukupová
,,Jsem lékařka, kterou zkušenost přivedla k sebepoznávání. Sama na sobě jsem si zkusila, že můžeme změnit způsob jak přemýšlíme a přistupujeme k životu a k sobě. " Víc o mně se dozvíte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů