O smutku, lítosti a psychoterapii

Umíte si udělat čas na opravdu důležité věci?

Nebo v sobě držíte lítost nad věcmi, které jste nikdy neudělali, a přitom jste po nich upřímně toužili?

Už asi víte, že stejná příležitost se nikdy nebude opakovat. Je nenávratně pryč stejně jako včerejší den.

Zůstala po ní jenom pachuť slov: „Kdybych byl býval …“

Přečtěte si úryvek dopisu, které jedno děvče napsalo svému milému, který se nikdy nevrátil z války ve Vietnamu:

„Pamatuješ na ten den, kdy jsem si půjčila tvé úplně nové auto a nabourala s ním? Čekala jsem, že mě zabiješ, ale tys to neudělal.

Pamatuješ, jak jsem tě jednou vytáhla na pláž? Říkal jsi, že bude pršet, a ono pak opravdu pršelo. Čekala jsem, že mi řekneš: Já jsem ti to přece povídal! Ale tys to neudělal.

Pamatuješ, jak jsem koketovala se všemi ostatními kluky, abys na mě žárlil, a ty jsi opravdu žárlil? Čekala jsem, že ode mě odejdeš. Ale tys to neudělal.

A pamatuješ, jak jsem jednou shodila borůvkový koláč na tvé nové kalhoty? Čekala jsem, že mě určitě vyženeš. Ale tys to neudělal.

Chtěla jsem ti toho tolik dát, až se vrátíš z Vietnamu.

Ale tys to neudělal. “

(Kübler-Ross, Světlo na konci tunelu, s. 101)

Každý den zažíváme menší nebo větší ztráty

Obdobné pocity můžeme prožívat, když se dozvíme, že jsme onemocněli, nebo když se dozvíme, že umíráme my nebo někdo nám blízky, ale taky když se rozvedeme nebo ztratíme něco pro nás důležité.

Proces, kdy se vyrovnáváme s tím, o co jsme přišli, popsala Marie Kübler-Ross. Byla to lékařka, psychiatrička, která pomáhala umírajícím lidem, terminálně nemocným dětem a jejich rodinám. Zasloužila se o odtabuizování problematiky umírání a smrti. Na základě svých dlouholetých zkušeností popsala proces vyrovnání s tím, o co jsme přišli, jako 5 fází umírání (i když sama autorka říká, že se samotným umíráním to nemá nic společného).

5 fází umírání

1. fáze: Popírání

První fáze je spojená se strachem a úzkostí. Představuje šok, když se dozvíme špatnou zprávu. Je to obranná reakce a útěk od reality. Nechceme si připustit, že se něco takového může stát právě nám. Nedokážeme to ani vyslovit.

„To nemůže být pravda, to je určitě omyl. Spletli se.“ „Někde se stala chyba.“ „Mně se takové něco nemůže stát.“

2. fáze: Hněv

V druhé fázi jsme plní zlosti, agrese a negativních emocí, které si často vyléváme na svém okolí. Proklínáme, křičíme, obviňujeme. Zlobíme se na celý svět a taky sami na sebe. 

„Proč zrovna já?“ „Co jsem komu udělal? To není fér…“

3. fáze: Smlouvání

Ve třetí fázi smlouváme s Bohem, vesmírem, lékaři, okolím. Snažíme se oddálit nevyhnutelné. Vyjednáváme. Prosíme, slibujeme. Hledáme alternativní cesty.

„Udělám cokoliv, abych to vrátil zpátky, abych mohl udělat ještě toto…“ „Kéž bych mohl udělat…“ „Kdybych mohl ještě počkat, až…“

4. fáze: Deprese

Čtvrtá fáze je plná zoufalství. Už se nemůžeme obelhávat a čelíme skutečné realitě, protože dosud nic nepomohlo.

„To je konec.“ „Už mi nic nepomůže. Je zbytečné se snažit.“ „Ztratil jsem…, tak proč žít dál?“

5. fáze: Smíření

V páté fázi, pokud jsme měli dostatečný čas projít předchozími fázemi, přichází přijetí. Nejde o beznaděj. Naopak, pochopíme smysl toho, co se nám děje a proč se nám to děje. Najednou vidíme všechno v jiném světle. Dokážeme si představit, jaký účel to má.

„Všechno bude nakonec v pořádku.“

(Zpracováno dle Kübler-Ross, Hovory s umírajícími)

Žijeme, jako kdybychom nikdy neměli umřít

Smrt a smutek nejsou tragédie, nejsou temnou stránkou života, na kterou je lepší nemyslet. Tím, že budeme žít tak, jako bychom nikdy neměli zemřít, jim sami dáváme nálepku něčeho hrozného, co nad námi visí a bude viset do konce našich dní.

Existuje jenom jedna jistota, a to, že všichni umřeme. I když se o ní málo mluví a zavíráme před ní oči, protože máme strach. Raději na ni nechceme myslet, protože doufáme, že tak zmizí.

Nemám žádný recept, jak se vyrovnat s jakoukoliv ztrátou rychleji nebo snadněji.

Snad jenom dovolit si ji prožít.

Zaujala mě tato myšlenka doktorky Kübler-Ross:

Když se lidé dozví diagnózu nevyléčitelné nemoci a ptají se: „Proč já? Proč ne někdo jiný?“, ve skutečnosti je tato otázka bezpředmětná. Ptají se vlastně: „Proč právě teď?“ Copak jsme zapomněli, že všichni jednou umřeme? Tak proč jsme tolik překvapení, když nám to někdo řekne?

Správná otázka totiž zní: „A proč ne?“

(Kübler-Ross, Otázky a odpovědi o smrti a umírání, s. 17.)

Co můžeme udělat?

Žít tak, abychom před smrtí nemuseli ničeho litovat.

Mám pro vás několik nápadů, které můžete realizovat už dnes:

Čeho před smrtí nejvíce litujeme

Bronnie Ware je australská písničkářka, která část svého života pečovala o umírající lidi. Ti se jí na konci života svěřili, čeho v životě nejvíce litují. Jejich příběhy sepsala v knížce Čeho před smrtí nejvíce litujeme.

Pro mnoho z nich bylo velmi důležité, aby se důvody toho, čeho litovali, dostali mezi další lidi. Protože i když sami nežili někdy tak, jak chtěli, toužili inspirovat alespoň jiné lidi. Tady si můžete důvody přečíst:

1. Lituji, že jsem nežil podle sebe, ale bál jsem se, co na to řeknou druzí

Nejčastěji lidé litovali toho, že neměli odvahu plnit si své sny a žít život podle sebe. Protože se báli, že někoho zklamou a co na to řeknou jiní.

Na konci života pochopili, že za vším byl strach být sám sebou. Pořád čekali a doufali, že se něco stane, že se něco změní. A najednou bylo pozdě. Když umírali, už jim nezáleželo, co si kdo o nich myslí.

„Jenom se teď na mě koukněte. Umírám. Umírám! Jak je možné, že jsem čekala celé ty roky, až budu svobodná a nezávislá, a teď je pozdě?“ (Ware, 2012, s. 57)

Buďme sami sebou a naslouchejme své intuici.

2. Lituji, že jsem tak tvrdě pracoval

Když stojíte tváří tvář smrti, už není důležité, kolik peněz jste vydělali, ani co vlastníte.

Je v pořádku, že chceme lepší život pro sebe a svoji rodinu. Můžete mít rádi svou práci. Ale je důležité najít ve všem rovnováhu. Abychom měli čas být šťastní, my i naši blízcí. A zvážit, co je pro naše štěstí a pohodlí nezbytné a bez čeho bychom se mohli třeba obejít.

„Lituji, že jsem pracoval tak tvrdě, Bronnie. Byl jsem hlupák, úplný pitomec. Pracoval jsem příliš tvrdě a teď jsem osamělý, umírající muž. A nemusel jsem být.“ (Ware, 2012, s. 100)

Neobětujme práci celý svůj život.

3. Lituji, že jsem bál vyjádřit své city

Další věcí, které lidé litovali, bylo, že neměli odvahu dát najevo své city.

Bojíme se říct svým nejbližším, jak moc je máme rádi. Jenže kvůli tomu jim nedovolíme skutečně poznat, kdo jsme.

„Strašně jsem se bál dát najevo své city. Tak jsem pracoval a pracoval a držel si rodinu od těla. Teď lituji, že mě vlastně nepoznali. A já bych tak chtěl, aby mě znali.“ (Ware, 2012, s. 141-142)

Neodkládejme to a říkejme svým blízkým, že je máme rádi. Ještě dnes. Právě TEĎ.

4. Lituji, že jsem nezůstal ve spojení se svými přáteli

Dalším přáním umírajících bylo, kéž by zůstali ve spojení se svými přáteli.

Ve shonu života, svých povinností a starostí, nemáme na nic čas. Nebo si dokonce vyčítáme, když si dovolíme odpočinout si a zabavit ve společnosti dobrých přátel.

„Umírám tu na samotu, zlatíčko. Slyšela jsem, že je to možné, a opravdu je. Samota vás dokáže zabít. Nejvíc se mi stýská po přátelích. Lituji, že jsem s nimi nezůstala ve styku.“ (Ware, 2012, s. 179)

Pěstujme své vztahy a udržujme vzájemnou blízkost.

5. Lituji, že jsem si nevpustil do života víc štěstí

Štěstí znamená pro každého něco jiného. Můžeme se snažit hledat v každé situaci našeho života, co dobrého mi přinesla. A co se z ní můžu naučit. I když se mi právě nedaří. Nikdo nám nezaručí štěstí, i když budeme mít všechno, na co si vzpomeneme.

„Byla jsem vážně chudák. Prostě jsem si myslela, že si nezasloužím být šťastná. Ale zasloužím. Teď to vím. Když jsem se s vámi dnes ráno smála, uvědomila jsem si, že vůbec nebylo nutné cítit se provinile za to, že bych
byla šťastná.“ (Ware, 2012, s. 226)

Dovolme si cítit štěstí a spokojenost. Zasloužíme si to.

(Upraveno dle Ware, B., Čeho před smrtí nejvíce litujeme.)

Psychoterapie a poradenství

I přes všechny dobré rady a odhodlání, někdy smutek přestane plnit svou funkci a neodchází. Stane se součásti nás. Jako koule na noze s námi tráví všechen náš čas a nechává otisk na všem co děláme. Může to začít plíživě, nemusíme si toho všimnout. Někdy to zaznamená okolí, možná si všímáme, že nás nic nebaví a nějak nám není dobře. Každopádně, není nám dobře na duchu a často ani na tele. Můžeme se cítit jako infikovaní.

Tehdy neváhejme a vyhledejme pomoc, například formou psychoterapeutického poradenství >>>

Použitá literatura:

1. KÜBLER-ROSS, Elisabeth. Hovory s umírajícími. Hradec Králové: Signum Unitatis, 1992, 135 s. ISBN 80-85439-04-2

2. KÜBLER-ROSS, Elisabeth. Otázky a odpovědi o smrti a umírání. Hradec Králové: Jiří Královec a agentura Linqua, 1993, 150 s. ISBN 80-85878-12-7

3. KÜBLER-ROSS, Elisabeth. Světlo na konci tunelu: úvahy o životě a umírání. Brno: Jota, 2012, 248 s. ISBN 978-80-7462-145-1

4. WARE, Bronnie. Čeho před smrtí nejvíce litujeme. Praha: Portál,
2012, 307 s. ISBN 978-80-262-0168-7