Psychosomatika jen pro blázny? To je ale blbost

 „Paní doktorko, už jsem absolvoval snad všechna možná vyšetření, vyzkoušel tolik různých léků, a bez výsledků. Dle papírů jsem zdravý jako řípa. Vysvětlete mi, proč se cítím tak špatně?“

„Moc ráda bych vám pomohla. Co říká na vaše zdravotní problémy rodina? Co si o nich myslí?“

„Víte, nedávno jsem se rozvedl a zůstal jsem sám. Není to pro mě teď jednoduché.“

„Nepřemýšlel jste, že by vaše potíže mohly souviset s tím, co se děje ve vašem soukromí?“

„To na mě nezkoušejte. Já vím, o co vám jde. Chcete ze mě udělat blázna. Teď mi budete tvrdit, že to všechno mám jenom v hlavě a měl bych se s tím jít léčit. Já nejsem blázen, mé problémy jsou skutečné…“

To je jenom jeden příklad z mnoha. Je těžké v pár větách někoho přesvědčit, že je v pořádku takový jaký je. Nejdůležitější je, co si o sobě myslíme my sami. Chci vám alespoň nasadit brouka do hlavy.

„Všichni jsou blázni, jenom já jsem letadlo“

Nevím, kdo je autorem tohoto výroku. Ale mám ho moc ráda, protože vystihuje podstatu toho, čemu věřím. Nebo lépe řečeno, čemu nevěřím. Nevěřím na blázny, jenom na letadla.

Nevím, co ještě je a co už není normální. Každá doba, každá společnost, každá rodina může mít jiná kritéria. Ty hranice si určujeme a posouváme my sami.

Taky chci někam patřit, být součástí toho normálního vzorku společnosti. Vlastně dost dlouho jsem se o to snažila – hlavně nevyčnívat a zapadnout. Změnilo mě až mateřství. Protože pro mě začalo být důležitější jít svému dítěti příkladem. Ukázat mu, že všechno je možné. A že je důležité věřit své intuici a jít si za svým. I když to může znamenat, že půjdu proti davu a nebude se to všem líbit.

Zdaleka mi to není vždy příjemné. Spíš naopak. Často mám sevřený žaludek a na hrudi cítím tíhu. A stejně mě to pokaždé posune o kus dál.

Albert Einstein má taky svůj pohled na blázny:

Definice šílenství je dělat stejnou věc znovu a znovu a očekávat jiné výsledky.

Moc se mi ta představa líbí, protože pak bychom se už nemuseli bát škatulky se jménem „blázen“.

Podle něj jsme blázni snad všichni. A jestli vy se necítíte občas bláznivě, tak se omlouvám za své škatulkování.

Tip k přemýšlení

Co je pro vás nejhorší na představě, že vás budou považovat za blázna? Rozložte si to na malé kousky. Čeho přesně se bojíte? Co vám vadí? 

Mohlo by to být:

  • Budu zaškatulkován/a do konce života.
  • Někam mě zavřou a nebudu moct jít pryč.
  • Budou se mi smát a už nikdy si mě nebudou vážit, nebudou mě brát vážně.
  • Nakonec jim uvěřím a stanu se bláznem.

A teď se podívejte na svůj seznam a přemýšlejte, kde jste se to v životě naučili?

  • Někdo vám to řekl? Nebo jste to slyšeli v televizi?
  • Co je na tom pravdy? Není to jenom další z názorů, který vám brání dělat to, co chcete?
  • Co byste udělali, kdybyste se už nebáli?

Někdo nám něco řekl, někdo nám něco udělal. A my jsem si z toho vyvodili závěry. Co když ti, co nám to říkali, se to taky od někoho naučili? A pak to předávali dál, protože nevěděli, že to jde i jinak?

Víte co? To všechno je minulost. A ta je pryč. Jediné co máme, je přítomnost. Od této chvíle je možné cokoliv...

Máte taky své škatulky?

Škatulkování je pro náš mozek jednodušší. Protože nás nenutí přemýšlet nad něčím novým, vytvářet nové souvislosti. Jenže když se chceme pohnout dopředu, bude nás to něco stát. Minimálně nějakou tu energii.

Z vlastní zkušenosti vím, že přemýšlení mě mnohdy bolí. A co teprve, když přemýšlím nad něčím novým, co si neumím zařadit?

Otázkou je, jestli se vůbec chceme pohnout z místa a co jsme ochotní pro to udělat?

Je to opravdu pro každého?

Dlouho jsem si myslela, že psychosomatika pomůže každému. Rozčilovalo mě, že to ostatní nevidí. Ptala jsem se – proč to nechtějí alespoň zkusit?

Jenže čím víc se toho nejen o sobě dozvídám, tím větší pokoru cítím. Už si nemyslím, že psychosomatika je pro všechny. Není to ten nejjednodušší způsob, jak řešit své problémy. Stojí hodně úsilí a někdy je děsivé, co se člověk o sobě dozví. Každý si může zvážit, jestli mu tento přístup k sobě a životu, stojí za to.

Pochopila jsem, že všechny cesty vedou do Říma. Jenom některé přes Rakousko, jiné přes Francii a další přes Anglii. Ale žádná není lepší nebo horší. Protože věřím tomu, že nakonec se všichni potkáme ve stejném cíli.

Kdo ví, co všechno se na cestě naučíme? Možná není cílem Řím, ale právě ta cesta...

Nakonec ještě zamyšlení, které mě pokaždé zvláštním způsobem pohladí po duši:

„Kdybychom na začátku života věděli, kolik bolesti nás čeká, tak bychom žalem umřeli. A kdybychom na začátku života věděli, kolik štěstí nás čeká, tak bychom štěstím taky umřeli.“

(autor neznámý)

Přeji vám úsměv na rtech, ať si vyberete kteroukoliv cestu.

Veronika

Někdy věci nedopadnou tak, jak jsme si přáli. A nám je to pak přirozeně líto.

Já jsem zjistila, že právě tyto zkušenosti mě naučily nejvíc. Nedívat se na to, co se mi dnes přihodí jako na problém. Ale vidět to jako příležitost. Jestli jste otevření novým příležitostem, zadejte níže svůj e-mail. A já vám budu posílat inspiraci z oblasti psychosomatiky a sebepoznání.

K tomu dostanete jako dárek e-knížku Psychosomatika začíná důvěrou v sebe.

Chci to zkusit
Veronika Soukupová
,,Jsem lékařka, kterou zkušenost přivedla k sebepoznávání. Sama na sobě jsem si zkusila, že můžeme změnit způsob jak přemýšlíme a přistupujeme k životu a k sobě. " Víc o mně se dozvíte zde >>
Komentáře
  1. Veronika napsal:

    Mila Veroniko, musim Vam rict, ze po dlouhe dobe se mi na tvarich rozzaril uprimny usmev na tvari, po precteni krasneho a meho srdecniho citatu, ktery rikam svym dvema dceram kdyz se na mne koukaji jako na blazna pokazde kdyz je chci rozesmat a delam blbiny jako kdyby mi bylo 10let.: pamatujte vsichni jsou blazni, jenom ja jsem letadlo“. Moc krasne to mate napsane, uz sleduji vas blog delsi dobu a moc mi pomahate se vymanit ze skaredeho obdobi co mne provazi delsi dobu. Dekuji Vam Veroniko s pozdravem Vase jmenovkyne Veronika

    • Veronika Soukupová napsal:

      Dobrý den, Veroniko. Moc děkuji za milá slova. Moc mě to potěšilo a jsem ráda, že si tu najdete něco pro sebe. To bylo mým cílem, protože podobnými situacemi si procházíme mnozí a máme pocit, že jsme v tom sami. Držím Vám prsty, ať se všechno vyřeší k Vaší spokojenosti, nebo i lépe. S pozdravem Veronika

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů